Hruboskalsko - skály, skály, skály…

Hruboskalsko - to je moje srdeční záležitost. A pak ještě mnoha dalších -  horolezců, tuláků, lidí, kteří hledají klid.  Můžete tady lézt na skály (pokud na to máte), můžete lézt pod skály a sáhnout si na ně, můžete si najít místo, kde meditovat je snadné jako dech.

Příroda je tu pro každého. Pro mimina v kočárcích i pro ty starší. Ideální pro kancelářské myši!

Zdatnější jedinci tady vybíhají schody na Angrově stezce  u Sfingy a dále šplhají na Janovu vyhlídku. (Pes ovšem běžel první, téměř si šlapal na jazyk a na vodítku vlekl svého pána.)

 Tras je bezpočet a to i pro cyklisty. Posledně jmenovaní profrčí  po Zlaté stezce Českého ráje, jejich preference jsou prostě jiné.

Váhala jsem, zda se vůbec pouštět do psaní tohoto článku. Český ráj nepotřebuje žádnou reklamu a je lépe jeho přednosti uchovávat v tajnosti. Popisovat nádherné vyhlídky, skalní rokle, prameny v lesích ani není možné, nejsem Fráňa Šrámek. 

V září se ve skalách pohybovalo mizivé množství lidí, zčásti Němců, Poláků a taky Dánů. 

 Díky Dánům jsme objevili oblast Majáku.  Jejich vytýčenou trasu jsme druhý den využili a nechali se zavést do části Skaláku, kterou jsme zatím jen míjeli cestou na Valdštejn.

Zapeklitá situace nastala, když značení končilo a my jsme se ocitli na skalní plošině. Až poté, co jsme se  - objímajíc skálu - vymotali a vyškrábali na bezpečnou cestu, nám došlo, že Dánové - ač na první pohled třída sportovní školy  - tudy prostě jít nemohli. Zřejmě  u plošiny otáčeli.... 

A tady vidíte naši odměnu, není to nádhera?

Když jsme se vraceli na Hrubou Skálu, Dánové běhali kolem zámku v ponožkách nebo bosi. Ti samí jedinci si po večeři zaskočili sešplhat do zámecké rokle. 

Koho ještě můžete ve skalách potkat:

Tak třeba malou holčičku, která kouká do houští v Zámecké rokli, pak vyrazí s výkřikem „Loupežník!“ A já jí to věřím,  mám chuť taky utíkat.  Neb ve skalách se vyskytuje jistě mnoho bytostí, ďáblíků, skřítků, která dušička čistá cítí, ba dokonce vidí.

Nebo můžete vidět novomanžele a jejich svatební hostinu na nádvoří zámku za plného slunce, přestože zbytek území ČR hlásí deště a povodně.

Co takhle tmu? Tu opravdovou TMU TMOUCÍ, jsme se pokoušeli vyfotit. 

Toto je výsledek:

Výhled v noci z balkonu hotelu na Hrubé Skále

Když už jsme u toho hotelu, tak ten je v září příjemně vyhřátý. Nachází se totiž na plošině skalního masivu, který akumuluje teplo celé léto a na podzim topí.

Taky tady můžete potkat téměř všechny svaté - buď v podobě soch, nebo vytesané ve skalách. Na parkovišti u zámku, ve skalách, na Valdštejně, ve skalní galerii na Kopicově statku.  Každý si tady může vybrat, svatý Josef má dokonce kostel na Hrubé Skále. Zajímavá a snad nejznámější je socha svatého Prokopa, kterou najdete v puklině Řetězové věže u Dračích skal.  

Tajemnou magii místa zvyšují vytesaní démoni, kteří  prý táhnou naši energii do pekel. Svatý Prokop je, doufám, dostatečně silnou osobností, aby jim jejich nekalé praktiky zatrhl.  Je to cesta do pekel, nebo snad do tajemných chodeb, které měly spojovat Trosky s Turnovem? 

Pokud bychom byli panem Broučkem a uměli cestovat v čase, zřejmě bychom potkali v místních lesích tlupu pobíhajících polonahých lidiček - tedy hostů z lázní Sedmihorky.

MUDr. Antonín Šlechta, který lázně v roce 1842 slavnostně otevíral, využíval k léčení pacientů vodu místních pramenů a také účinky zdejšího vzduchu. Vlevo na obrázku je jeho busta, jejímž autorem je sám Josef Václav Myslbek.

Vzduch je tady plný vůní – v létě se silice borovic mísí s rozpáleným hruboskalským pískovcem, na podzim vás porazí kombinace výše uvedeného s vůní tlejícího listí.  Popularita tohoto ústavu byla velká. Nechci spekulovat, ale myslím, že pramenila především z kuriózního způsobu léčby. Pacienti byli po lahodné snídani osprchováni, zabaleni do plátěných plachet a vysláni do lesa.  Jen si to představte! V 19. století! Dochovalo se i několik fotografií, které zachycují polonahé hosty v družné rozpravě. Pacienti se procházeli po Pramenné cestě, konverzovali, nebo se shlukovali na vršku nad lázněmi. V dobrém rozmaru zde očekávali, až je zvon z lázní pozve k obědu. To věřím, že se uzdravovali! Pokud teď vaše fantazie pracuje na plné obrátky, vězte, že území mužů bylo odděleno od území žen. Je nabíledni, že toto opatření ve skalním městě plném zákoutí a jeskyněk nemohlo fungovat. A je jasné, že někdo se musel vzdušných koupelí vzdát. Píšu to nerada, ale byly to ženy. Bývalé lázně jsou dnes zavřené a objekty viditelně chátrají, je to škoda.

A na závěr se podíváme, co vás může v tak idylickém kraji  lehce "dostat". 

Tak především jsou to různé závrty, často skryté pod nánosy listí a tedy téměř neviditelné. Jsou to pasti přírody.

Pozor! Pískovec nasáklý vodou je velice křehký.  Zůstane vám v ruce, zasype vám oči. Nespoléhejte se, že vám poskytne jakoukoliv oporu při vašich lezeckých pokusech. Ta hezká borovička, která se uchytila ve spáře, vás taky pěkně vypeče. Při snaze se jí zachytit, se klidně vylomí i s půlmetrovým balvanem. Dle zákona pravděpodobnosti vám to celé spadne na hlavu. 

Tak příští rok zase do Skaláku. Těším se už teď!