Řepánky

Řepánky a taky řepný sirob jsou krajovou specialitkou. Cukrová řepa se svého času pěstovala ve východních Čechách na obrovských lánech. V období sklizně traktory s plnými valníky a přeplněné náklaďáky převážely řípu z polí do cukrovaru. Cestou řepy odpadávaly a my je sbírali podél silnic. Kritickým místem v logistice byla zatáčka u cukrovaru v Hrochově Týnci. Náklon vozů byl tak velký, že se bulvy sypaly ve velkém. Místní sem chodívali najisto. V mnoha domácnostech nastalo období pečení řepánků, tedy buchet plněných cukrovou řepou.
Velmi oblíbenou záležitostí v době mých školních let bývaly exkurze do cukrovaru. Společně s řepou na začátku výrobní linky jsme postupovali dále do útrob obrovské haly. Naše bříška a následně kapsičky se postupně plnily hnědými plátky surového cukru, cukru v hroudách, kostkami a pytlíčky cukru bílého a taky špičkovým výrobkem období socialismu– barevnými cukříky Bridž. Kdyby nám někdo změřil hladinu cukru v krvi poté, co jsme opouštěli brány závodu, pravděpodobně bychom místo domů zamířili do chrudimské nemocnice. Nějak jsme to přežili.

Perník z celozrnné špaldové mouky

Když přichází listopad s prvními podzimními plískanicemi, je čas na pečení perníku. Začínám totiž přemýšlet o přicházejícím adventu, o vánocích a okamžitě se mi vybaví vůně. Mám kliku, neboť vánoce nemám spojené s dárky, ale s vůněmi. Jedlové větvičky voní lesem, cukroví vanilkou a rozličným kořením, vánoční trhy svařákem. Auto jehličím ještě dlouho. Vloni jsme se rozhodli, že letos bude vánoční stromeček konečně menší. Nebyl, malý a pěkný zřejmě chtějí všichni. Nakonec jsme zase přivezli obříka - vysokého i širokého. Jehličí nejvíc opadává v autě. Nejenže opadává, ale rovnou se zabodne. Vysavač tady moc nepomůže, tak vybírám jehličku po jehličce ještě dlouho po novém roce.

Tvaroh domácí aneb jak se žilo s Mlékárnou

Moje babička s dědou měli Mlékárnu, tedy krám, jak se tehdy říkalo.  V dobách předválečných to byli živnostníci. Děda objížděl sousední vesnice, sháněl zboží do krámu. Jeho nejlepší historky, které nám vyprávěl, se vázaly k zimnímu zásobování a jeho cestách na saních tažených různými zvířaty v obrovských závějích. Musel přehánět, ani tehdy nemohlo padat tolik sněhu. V dobách poválečných babička vstoupila do družstva Jednota. Fakticky se nic nezměnilo, do krámu nahlížela okénkem ze své kuchyně, práce bylo stejně, takže děda často pomáhal.  Tržby pravidelně odesílala, zisk se nekonal. Babička dostávala mzdu, děda nic.  To věřím, že se tento systém mnoha lidem líbil. Jim rozhodně ne.

Každé ráno nás probouzeli mlíkaři, kteří mlátili konvemi s mlékem. Plné konve (viz ilustrační obrázek vlevo) skládali z korby náklaďáku, prázdné házeli nahoru. Spěchali vždycky, zřejmě se zúčastnili nějakých závodů, o kterých jsme nebyli informováni. To lepší byli pekaři. Stačilo, aby otevřeli dveře auta a vůně čerstvě upečených houstiček mě vytáhla z postele. Teplé, křupavé rohlíčky každé ráno k snídani! Jo, byla jsem pěkně zmlsaná. Odpoledne přiváželi čerstvý chleba. A to byl koncert. Sledujte! První v autě popadá dva pecny chleba, přitiskne je spodní stranou k sobě a hází. Druhý stojí na schůdku krámu, chytá, provádí obrat o 180°, hází. Třetí chytá a rovná na pult. Nepamatuji se, že by nějaký pecen spadl. Rozestavení a úlohy všech zúčastněných byly přesně určené. Včetně lidí ověšených nákupními taškami, kteří se pravidelně houfovali před krámem. Pekaři taky fofrovali. Hlavně proto, že chleba býval ještě horký a pálil do rukou. Ovšem zkuste si někdy namazat chleba takřka vytažený z pece dobrým máslem.Do hrníčku si nalejte čerstvé nesbírané mléko i s vrstvou smetany. Zapomenete na všechny ty kulinářské zázraky. Obraz televizních šéfkuchařů se vám bude vzdalovat v mlze, až se rozplyne úplně. Zjistíte, že je k životu nepotřebujete. Pokud totiž dostanete kvalitu, vaše chuťové buňky vám poděkují a přestanou stupňovat své požadavky.